V diskuzi o díle Rekonstrukce jako tragédie a fraška znázorňující scénu zabití Hartmuta Tautze při přechodu Československých hranic vyjevil komunistický politik Miloslav Ransdorf několik pozoruhodných myšlenek a názorů. Komunismus nebyl komunismus a minulý režim se až na technické detaily zřejmě nelišil od toho současného.
Ransdorf tvrdí, že neexistují komunistické zločiny. Jediné, co nám zbývá, jsou zločiny jedinců. Je celkem zřejmé, že každý zločin má svého viníka. Ten je za něj osobně zodpovědný. Jenže za zločinem může být i něco víc.
Ani Miloslav Ransdorf zřejmě nebude popírat, že má smysl o některých zločinech mluvit jako o nacistických. Lidé neumírali v koncentračních táborech v důsledku pouhého spiknutí svých dozorců. Bylo to proto, že tak fungoval tehdejší politický režim hitlerovského Německa.
Podobně tomu bylo v případě režimu komunistického. Ransdorf říká, že obehnat hranice dráty bylo chybou. To jistě bylo, stejně jako celý tehdejší režim, ale právě kontrola pohybu a restrikce byly jeho pevnou součástí. Komunistický stát by bez nich dlouho nevydržel. Specifické zločiny byly součástí komunistického zřízení.
Jako komunistovi může Ransdorfovi vadit označení komunistický zločin, ale co nadělat. Minulý režim byl komunistický. Nejde jen o to, že to o něm tvrdili jeho čelní představitelé, ti konečně mohou jako každý jiný tvrdit ledacos. Člověk může ale vyjmenovávat další zásadní prvky – zestátněná výroba, kolektivní vlastnictví velké části majetku, vysoké přerozdělování příjmů, důraz na pracující lid v politice a oficiální kultuře a ideologii a v neposlední řadě přesvědčení tehdejších vůdců o správnosti komunistické myšlenky.
Ransdorf si může představovat nějaký jiný komunistický režim, ke kterému by se raději hlásil, ale nemůže změnit historii. Minulý režim byl reálným pokusem o naplnění komunistického programu. Komunisté vládli dlouhé dekády v mnoha zemích světa. To je dost velký rozsah na to, abychom jejich výkon odmítli jako neplatný pokus. Komunistická myšlenka byla minulostí těžce poškozena, ale čí je to vina? Zřejmě těch, kdo ji prosazovali všemi možnými prostředky.
Samotný Ransdorf zřejmě nijak zvlášť pádu minulého režimu nelituje. Není divu, sám na něm dost získal. Dlouhodobě patří k privilegované vrstvě vrcholových politiků. Může si užívat pohodlného postavení a zároveň svobodně nadávat na porevoluční poměry. To je jeho právo, působí ale docela protivně, když ze své pozice nadává zesnulému Václavu Havlovi do „pokrytce, kterého si nikdy nevážil.“
Myslím, že jde o dobrou ukázku toho, proč je současná radikální levice bezvýznamná. Její představitelé působí často v prestižních institucích, cestují, jsou úspěšní a rozhodně netrpí nouzí, ale to je tak vše. Nejsou schopni předložit funkční program a oslovit širokou veřejnost. Kolik lidí vlastně ví, kdo je třeba Slavoj Žižek, Noam Chomsky nebo konečně i takový Miloslav Ransdorf a co si dotyční myslí? Je jejich chybou a neúspěchem, že jsou si schopni najít příznivce pouze u specifické menšiny. Ta by i bez nich byla přesvědčena, že komunismus nebyl komunismus a že by byl lepší, než současnost.