Počet navržených kandidátů na Nobelu cenu míru stále roste. Po 259 kandidátech v roce 2013 se nobelovské komisi sešlo pro letošek už 278 návrhů. To je nejvyšší číslo od roku 1901, kdy byla cena poprvé udělena zakladateli Červeného kříže a spoluautorovi Ženevské úmluvy Henri Dunantovi a francouzskému propagátorovi mírového soužití mezi národy Frédericku Passy.
Nicholas Winton je v českém prostředí poměrně známý. Držitel Řádu TGM zorganizoval v posledních týdnech před vypuknutím druhé světové války záchrannou akci, během které odvezl z Prahy téměř 700 českých dětí především židovského původu do relativního bezpečí Británie.
Winton se nikdy nestal mezinárodní osobností v běžném slova smyslu. Ne proto, že by si to nezasloužil. Záchranu zorganizoval téměř potají. Nabízí se myšlenka, že se na něj po válce zapomnělo, ale to by nebylo přesné. Nebylo na co zapomínat, veřejnost ho prostě neznala. Nehlásil se o zásluhy, nezaložil žádnou větší organizaci. Po celá desetiletí vedl Winton prostý středostavovský život a veškeré svědectví o záchranné akci leželo na půdě jeho předměstského domku v zapomenuté krabici.
To může být asi největší námitka proti ceně pro Wintona. Málokdo bude snižovat hodnotu jeho činu, ale stačí jediná byť velkolepá akce v rostoucí konkurenci kandidátů? Není už pozdě? Stojí dnes Nicholas Winton vůbec o ocenění? Někdo může namítat, že Wintonovy zásluhy jsou nesporné, ale v zásadě na rozdíl od mnoha jiných laureátů neriskoval svůj život. Jako zámožný britský občan nebyl v ohrožení nacistické zvůle.
Nobelova cena obvykle reaguje na aktuální témata. Druhá světová válka mizí z živé paměti s ubývajícím počtem pamětníků. Se ztrácející se vzpomínkou jakoby mizel i strach a opatrnost. Jako by světová válka byla možná jenom v historii, ale nás se už netýkala.
Svět se vyrovnává s novými problémy. Cena pro Wintona by proto měla smysl. Nejen jako uznání pro všedního hrdinu, který se postavil tváří tvář katastrofě téměř sám a jakoby šlo o prostou samozřejmost, zachránil děti z cizích rodin před utrpením a smrtí v koncentračních táborech. Ale také jako připomínka událostí, kterým už prostě nesmíme dovolit, aby se opakovaly.