Pokud letošní prezidentské volby někdo opravdu prohrál, jsou to příznivci levicové politiky v Čechách. Pro podporovatele pravice to je rozporuplný pocit. Asi jako pro člověka, který se ocitl na pohřbu svého soupeře, se kterým nesouhlasil, ale kterého zároveň respektoval. Chápal totiž, že jeden člověk nedokáže pochopit celý svět a je tak třeba soutěž jasných názorů. Neodešel pouze onen soupeř, ale i možnost poměřit férově síly a náhle není jasné, jak dál.
Potvrdil to i Miloš Zeman ve svém prvním krátkém projevu po oznámení výsledků. Zavzpomínal a prozradil, že do ČSSD vstoupil, protože potřeboval vehikl pro svou politickou kariéru. Byla to síla jeho osobnosti, která stranu vytáhla. Tuto stranu u nás k úspěchu vždy přivedla pouze silácká gesta, ne levicové myšlenky, ty byly vedlejším produktem. To se ukázalo během posledních voleb do Poslanecké Sněmovny, kdy velkou část hlasů levice vysál zřejmě nejméně představitelný člověk – Andrej Babiš.
Zdá se, že pro velkou část lidí je představa, že patří do vítězného týmu důležitější než dlouhodobé programy postavené na politických ideách. Politika je pak pro ně zápas mezi alfa samci, za které se mohou zařadit. Třeba pak na pak zbude i trocha z kořisti, nebo alespoň rauš z pocitu vítězství. Není tak divu, že česká levice v posledních volbách sklidila nejhorší výsledek v historii. Zmizeli jí lídři, za kterými by se táhly davy.
Socialistické ideje skomírají, protože je nemá kdo zvednout. Vítězství Miloše Zemana, který opustil levici jak stranicky tak myšlenkově, je pak posledním hřebíčkem do rakve. V minulosti býval silným momentem voleb odpor k regulačním poplatkům ve zdravotnictví. Zeman si je dnes může dovolit podporovat bez ztráty kytičky. Do čela své vlády a posléze rady ČNB poslal Jiřího Rusnoka – propagátora povinného penzijního spoření v soukromých fondech. Byl to také Zeman, kdo pomohl kdysi k důvěře pravicové vládě Mirka Topolánka, když mu daroval podporu ve Sněmovně prostřednictvím svého spojence Miloše Melčáka. Milan Chovanec, který se Zemanem oslavoval volební vítězství, je sice možná celoživotní sociální demokrat, ale tak jako mnozí jiní pochopil, že to už skoro nikoho nezajímá.
Pokud mizí levice, mizí i pravolevý střet. To je vidět i na složení naší Sněmovny, ve které není jasné, kdo kde vlastně stojí. Babišova vláda bude pravicová stejně jako levicová bez ohledu na to, kdo v ní bude a kdo ji podpoří. To ale neznamená, že zmizely společenské rozpory. Právě naopak. Co zmizelo, je jejich jasné pojmenování a tedy i možnost je řešit. I to ukazují výsledky posledních několika voleb.
Jaké je tedy společenské rozdělení v Čechách? Co odděluje voliče Jiřího Drahoše a Miloše Zemana? Zdá se, že z určité části to je věk a pak společenské postavení či spokojenost se životem. Naše společnost se dělí na „staročechy“ a „mladočechy“. Oba tábory mají odlišné vyhlídky a také odlišné obavy. Staročeši hledí více na to, co bylo, nebo spíše co si představují, že bylo a mají strach, že i to přijdou. Jsou více zaujatí představou Čech jako suverénní země a více je obtěžuje to, co se děje za jejími hranicemi. Jejich oblíbené politické téma je kvalita potravin a potravinová nesoběstačnost. Pokud uslyšíte, že je všechno rozkradeno, máte čest se staročechem.
Mladočeši hledí více do budoucnosti. Stejně jako staročech tak žijí v iluzi, ale je to iluze něčeho, co mohou ovlivnit. Zatímco staročech bude spíše proti něčemu, mladočech je častěji pro něco. Minulost ho obvykle příliš netrápí, pouze pokud by se chtěla vracet. Nejspíš proto tam, kde se staročech bojí němce, mladočech se bojí rusa. Také mladočecha trápí nesoběstačnost země ale ta energetická. Pokud uslyšíte pohoršení, že by se na rozdíl od nás něco na západě nestalo, máte čest s mladočechem.
Ani jedna z těchto „stran“ nemá zcela koherentní ideologii. Ale zřejmé demografické znaky tu jsou. Mladočeši jsou v průměru mladší, spokojenější, pravděpodobněji častěji cestují do ciziny a dorozumí se cizím jazykem. Staročeši raději zůstanou doma, protože tam je nejlépe. Dělit se budou i v pohledu na evropskou integraci. Oba tábory budou zřejmě částečně skeptické vůči fungování evropské politiky, ale zatímco staročechy Unie dráždí, pro mladočechy je dnes už druhou nebo spíš rozšířenou vlastí. Zatímco první vidí hranice jako výdobytek moderní civilizace, pro druhé jsou byrokratickou obtíží.
Svět obou táborů se oddaluje. Fyzicky žijeme v jedné zemi, ale naše zkušenosti jsou odlišné a životy staro a mladočechů se budou více a více míjet. I tento je výsledek vidět na prezidentských volbách. Zdá se mi, že proti sobě kandidovali dva muži, kteří se nelišili ani tolik v osobních názorech na to či ono běžné politické téma, ale v životních postojích, které symbolizovali. Záběry z volebního štábu Miloše Zemana byly plné starších krátkovlasých mužů. V Drahošově štábu bylo vidět rozmanitější a mladší osazenstvo.
Ve společnosti existuje vždy spor a právě proto máme demokratickou politiku, abychom dokázali své konflikty řešit a překonávat. Miloš Zeman je politikem, který toto možná chápe, ale neumí a nechce naplňovat. Je mistrem taktiky rozděl a panuj bez ohledu na dlouhodobé společenské dopady. Jiří Drahoš nabízel smír a pochopení a byl velkou částí lidí odmítnut.
Dopady této volby ponesou více právě Zemanovi voliči. Jsou více zastoupeni v periferiích a více se jich dotýkají problémy jako podinvestovaná infrastruktura, nedostatečné dopravní spojení, horší zdravotní péče a častější exekuce v regionech. Politici jako Zeman nebo například Tomio Okamura, ke kterým se přiklánějí, skutečné problémy ignorují a mobilizují své příznivce slogany o tom, proti komu je se třeba postavit a koho je třeba zastavit.
Staročeši jsou díky tomu zaneprázdněni těmito existencionálními obavami z toho, že se vše každou chvíli zhroutí, pokud někdo nepřijde a nebouchne do stolu. Pokud to nezastaví a navrátí staré dobré časy. Nevšímají si ale, že jim zatím ujíždí vlak reálné politiky, na kterou mají menší a menší vliv, protože její těžiště se přesouvá pryč z prostředí, kterému rozumí. Ke své škodě oslabují své postavení. Zároveň ale bude i růst jejich frustrace. Mladočeši tak stojí před úkolem své staročeské spoluobčany opět integrovat do svého světa, jinak se příslušníci jedné či druhé strany budou více a více cítit jako by byli cizinci ve vlastní zemi. Následovat bude mnohem nepříjemnější střet lidí, kteří si téměř nerozumějí i přes to, že hovoří stejným jazykem.