Reklama
 
Blog | Boris Pavelec

Zemanův potenciál

Jan Keller nedávno pro Parlamentní Listy prohlásil, že Miloš Zeman by mohl být nejlepším poválečným prezidentem. Třeba. Miloš Zeman by možná mohl být i slušným autorem detektivek, ale to se už nejspíše nedozvíme, protože stejně jako v případě dobrého prezidentství, se o to zatím nepokusil. Přesto se domnívám, že prezidentství Miloše Zemana má v sobě skrytý, ale zato velmi pozitivní potenciál. K jeho odhalení ale vede dlouhá cesta.

Miloš Zeman v posledním roce předvádí exhibicionistickou show, ve které se soustavně ponižuje a není divu, že jeho podpora padá. Tu se objeví v čínské televizi s Krtečkem (asi jakoby Japonci stavěli svou kulturní diplomacii na Pokémonu), tu sprostě nadává do rozhlasu a jindy se zase snaží řešit mezinárodní vztahy a krize tím, že každému řekne zrovna to, co dotyčný chce slyšet. Do vnitropolitické situace zatím zasáhl především tak, že jednou jmenoval vládu, která se téměř ani nepokusila získat podporu ve Sněmovně a tím, že se po volbách zúčastnil pokusu rozbít vedení ČSSD.

Miloš Zeman měl na začátku svého úřadování slušnou popularitu. Dokonce i v Respektu v prvním půlroce po volbě o něm vycházely celkem pochvalné články (například o jeho kandidátech do Ústavního soudu a o vztahu s Evropskou unií), když se zdálo, že Zeman bere prezidentství vážně. Jak to zatím dopadlo, víme všichni sami.

Jenže to není úplně nový problém. Výkony předchozích prezidentů ve funkci byly také na pováženou. U Miloše Zemana došlo i díky jeho osobnosti pouze k vyhrocení situace. Postavení prezidenta jako takové je u nás problematické.

Reklama

Snadno se to soudí s odstupem let, ale zdá se, že by Václav Havel udělal lépe pro sebe i pro zemi, kdyby už podruhé na prezidenta České republiky nekandidoval. Svou historickou misi (integraci země do NATO a EU a záštitu nad klidným přechodem k demokracii) měl už v podstatě splněnou, dotáhnutí do konce bylo technickou záležitostí. Jeho působení na Hradě po roce 1997 bylo příliš ovlivněno jeho narůstajícím negativismem a nechutí k Václavu Klausovi. Obě tyto emoce se naplno ukázaly již v Rudolfínském projevu a od té doby byly přetrvávajícím tématem, i když třeba ne vždy vyjádřeným.

Výsledkem byly ne vždy férové pokusy o politické zásahy, když se Václav Havel stával více a více aktivistickým prezidentem. Samozřejmě aktivismus a snaha všelijak odporovat špatné vládě (a vláda Miloše Zemana si v době Opoziční smlouvy silnou občanskou opozici zasloužila minimálně proto, že nevládní strany ve Sněmovně opoziční roli nevzaly tak úplně za svou) byly pro Havla samozřejmou záležitosti. Často ale nejsou slučitelné s pozicí hlavy státu, zvláště upadá-li ona do stále pochmurnějších vizí současnosti tak, jak se to Havlovi stávalo. Kapitolou samou o sobě je pak jeho velmi problematická podpora různých vojenských tažení Spojených států.

Je zřejmé, že Havel byl vynikající politický myslitel a statečný člověk, ale nebyl dobrým politikem v běžném slova smyslu. Tento jeho „deficit“ nehrál roli v první polovině devadesátých let, kdy byl Havel světovým státníkem, který díky svému ohromnému nasazení vybudoval České republice jméno a možnosti, o kterých by se jí jinak nezdálo. Jako zásadní se ale tento nedostatek ukázal v době, která už potřebovala na Hradě někoho „obyčejnějšího“.

Jenže ani jeho méně hvězdní nástupci si nevedli ve funkci o mnoho lépe. Prezidentství Václava Klause jakoby dnes upadalo do zapomnění. Klaus strávil na Hradě deset let, které jsou mnohem méně zapamatovatelné, než zábavnější a zřejmě i důležitější éry jeho předchůdce i následovníka. Klaus nikdy nerozdělil společnost tolik jako Zeman (paradoxně možná proto, že nikdy tolik nestál o její podporu), ale i on sklízel kritiku. Zvláště díky své postupné proměně v „profesora Klimatěnka“, který má potřebu rozdávat s typickou arogancí své svérázné názory na kdeco od klimatologie, přes válečné konflikty až po možnost občanů vůbec se nějak zapojovat do veřejné debaty.

Zdá se tedy, že být dobrým českým prezidentem je velmi těžký úkol. Současný požadavek na hlavu státu je téměř nemožný: na Hradě chceme silnou morální osobnost, která je ale zároveň tak nějak normální a má dost „obyčejnosti“ aby se nestávala postupnou karikaturou sama sebe. Přímá volba, zdá se, tento problém nevyřešila.

Myslím, že je tedy na čase uvažovat o větší změně. A zde se ukazuje potenciál Miloše Zemana. Ten nám všem sliboval, že úřad zcivilní a že se bude mnohem více věnovat problémům země než jeho předchůdci. Že bude „prezidentem dolních deseti milionů“. Zatím se mu slib dodržet nedaří, ale co není, může být. Pokud chce Zeman dohnat ztracenou popularitu, bude zřejmě hledat způsob, jak změnit své dosavadní působení. Právě v návrhu radikálně reformy postavení prezidenta může být cesta pro Zemanův zápis do historie.

Zcivilnění úřadu společně s jeho přiblížením se ke každodenním problémům občanů povede k oslabení prezidentského majestátu a pocitu moci jeho vykonavatele. Zároveň ale zcela jistě přinese pro někoho možná překvapivé posílení postavení prezidenta v očích těch, kdo vidí hlavu státu jako skutečného sjednotitele a morální autoritu. Takový krok si samozřejmě žádá notnou dávku představivosti a ochotu odepřít si hru na pana prezidenta-krále, výsledek ale zcela jistě bude stát za to.