Separatismus je vlastizrada a podle toho se s těmi, kdo ho prosazují, má zacházet. Jak? „Jednoznačně: Postřílet separatisty.“ Tak nás Joch poučil ve svém (naneštěstí ne naprosto) posledním rozhovoru pro časopis Reflex. To platí pro ty Skoty, Katalánce, Ukrajince a každého dalšího, kdo si nemyslí, že současné hranice světa mají zůstat zachovány jednou pro vždy. To samé by Joch doporučil i pro české separatisty kolem Tomáše G. Masaryka.
Je zřejmé, že tady nejde o rozdílnost politických názorů. Nejde o to, zda má někdo právo bojovat o samostatnost nového státu. Budiž, někdo může tvrdit, že ano, někdo s tím může nesouhlasit. Joch si může tvrdit, co chce, nemůže ale vynášet rozsudky smrti. Asi si myslí, že svět by byl jednodušší, kdyby se stačilo zbavit těch, se kterými nesouhlasíme. Nebyl.
Pokusím se vysvětlit proč, ale nejdříve co, mě nejvíce překvapuje: Roman Joch je lékař. Se studiem medicíny je spojena i Hippokratova přísaha, která se dá shrnout jako heslo „nikdy neuškoď, vždy pomáhej.“ Tedy naprostý opak toho, co nám Roman Joch říká. A není to poprvé. Dva roky zpátky vysvětloval, co je konzervativní slast: „…co znamená, že James Bond byl konservativcem? Především, nebyl sentimentální. Žádné vciťování se, žádné projevy emocí, žádná sentimentalita. Bolest nepřítele ho těší, bolest svou najevo nedává. Věcnost, chladnost a dobré způsoby. Nepřítel musí zemřít. Pokud ho to před smrtí bolí… tím lépe… Smrt nepřítele je důvodem ke skleničce; bolestivá smrt nepřítele – ke skleničkám dvěma.“ Pomiňme, že výrok obsahuje zřejmé rozpory mezi bezcitností a sadistickým požitkem, obojí odporuje lékařské a vůbec obecné etice.
S Jochem ale nesouhlasím ani obecně. Joch představil zdánlivě obecné pravidlo: Národy mají svá práva pouze, pokud slouží většímu šíření svobody. Pěkné, ale je tu zřejmý zádrhel. Svoboda se nedá měřit stejně jako vzdálenost nebo hustota. Co je větší a menší svoboda, zůstává zřejmě na osobním posouzení. Nejspíš těch mocenských institucí, proti kterým se malé národy nesmí bez svolení bouřit. Hlava 22 v politické praxi…
Joch se zaštituje konzervatismem a obhajuje to, co bylo. Už samotná existence přetrvávajících institucí jim dává hodnotu. Budiž, ale znamená to, že se staví na stranu moci, které svěřuje možnost použít násilí a dokonce se snaží přijít s morální obhajobou v podobě pravidla o svobodě. Zřejmě se vůbec nebojí možnosti, že se násilí obrátí proti utlačovaným jenom proto, aby bylo zachováno to, co je. Kam by vedla snaha udržet rakouskou říši násilným potlačením separatismu, jak to ordinuje Joch? Pochybuji, že by to bylo k větší obecné svobodě. Joch falešně převádí historické události na souboj dobra se zlem tak, jak se mu to hodí, přičemž zapomíná, že morální povahu mají pouze skutky jednotlivců. Zločinné je spiknutí, které používá násilí ve prospěch moci, nikoliv prosazování politického programu. Byť takového, který ohrožuje současný stav věcí.
Jeho konzervatismus je ve skutečnosti ahistorismem. Nejde o obranu obecných hodnot, ale o odmítání názorů ostatních, o ustrašenou zabedněnost vedoucí k nenávisti. „Nepřítel musí zemřít, pokud ho to bolí, tím lépe…“ Kdo je tady vlastně nepřítel? Lidé, kteří nevěří vzdálené vládě a chtějí takovou, kterou dokážou lépe kontrolovat. Roman Joch se hlásí ke křesťanství. Není snad Kázání na hoře otevřeným přihlášením se k rebelii? A nejen k té politické.