Jedním z takových lidí je například významný americký ekonom Brad DeLong, kterým se nedávno inspiroval i komentátor Martin Weiss. Ten rovnou vzkazuje, aby lidé jako Chomsky do Čech nejezdili. Nejen že se tak s nimi nechce bavit sám, nejraději by byl, kdyby se s nimi nebavil nikdo. Weis Chomského obviňuje z falšování zdrojů a popírání holocaustu.
Druhý bod obžaloby je zvlášť podivný, uvědomí-li si čtenář, že Chomsky pochází z židovské rodiny učitelů hebrejštiny a holocaust popisuje jako „nejhorší zvěrstvo světa“ a „historicky nejvýraznější výbuch kolektivního šílenství“.
Proč tedy obvinění z popírání holocaustu? Chomsky se před více jak dvaceti lety zapletl do absurdního sporu o francouzského autora Roberta Faurissona. Ten má podle všeho oblibu ve skutečném popírání holocaustu (nebo alespoň jeho rozsahu) a nejspíše opravdu nemá rád Židy. Díky tomu se Faurisson zapletl s francouzskou justicí. Chomsky podepsal petici, která protestuje proti státnímu výkladu dějin a obhajuje Faurissonovo právo psát si, co chce. Později k tomu připojil i obecnou esej o svobodě slova. Pokud je známo, historickou stránkou věci se přímo nezabýval.
Chomsky se ale historií sám zabývá a to i přes to, že není historikem, i když se tak zdánlivě chová. Mluví o válkách, prezidentech, letopočtech, tak jak to dělají historikové a sepisuje k tomu články a knihy. Přesto zůstává nanejvýš amatérem. Jeho dílo není prací korektního historika, čerpá hlavně ze sekundárních zdrojů a ty nepodrobuje dostatečné kritice. S informacemi nepracuje tak, jak by měl.
Má to dva důvody, které spolu zásadně souvisí. Zaprvé Chomsky se snaží popsat mediální obraz událostí, které ho zajímají a které považuje za důležité. Podstatný je pro něj způsob, jakým se o věcech dozvídáme, jak o nich mluvíme a jaký jim přikládáme význam. Sklouzavá při tom k pokusům o rozbor událostí samotných, kde se samozřejmě dostává na velmi tenký led.
Výstupem jeho kritiky médií je model propagandy. Jde o obecný popis toho, jak mají podle Chomského pracovat americká média. Tento model se dá poměrně dobře kritizovat a je otázkou, zda je opravdu myšlený vážně. Nezdá se, že by se ho Chomsky nějak zvlášť snažil o jeho správnosti přesvědčit akademickou obec například v odborných článcích, i když to je přesně ta metoda práce, na které si zakládá.
S tím souvisí druhý a hlubší důvod Chomského amatérského dějepisectví. Chomsky se v určité době z akademika přetransformoval na politického komentátora nebo intelektuála či disidenta, jak rád říká. Zastává pozice levicového libertáriána, který je proti státu a soukromému vlastnictví výrobních prostředků. Výrazně se začal angažovat v době války ve Vietnamu a od té doby kritizuje zahraniční politiku Spojených států. Chomsky nepopisuje zásahy americké vlády a jejich mediální prezentaci z pouhé zvědavosti, ale protože s nimi zásadně nesouhlasí a snaží se proti nim něco dělat. Je přesvědčený, že jako intelektuál má za povinnost burcovat davy a právě proto je potřebuje seznámit se svou verzí historických událostí a interpretací jejich dopadů.
Chomsky se snaží o cosi jako revizi dějin, která je ale často spíše pseudohistorií. Některé jeho názory na historické události jsou skutečně kontroverzní a obtížně (pokud vůbec) udržitelné. Jeho činnost je ale v zásadě správná. Pozicí intelektuála by opravdu měl být jakýsi disent a zpochybňování moci. Proto je Chomsky tolik významný a jeho práce přínosná. Zároveň je ale po právu kritizována za to, že se tváří jako něco, co není.
Je třeba uznat pravdivost mnohých výtek proti Chomského práci. Zároveň ale se ji snažme pochopit jako takovou. Chomsky nám nemusí být sympatický a jeho názory nám mohou připadat podivné a nepříjemné. Přesto v nich zůstává něco podstatného, co by bylo škoda odmítnout a ignorovat.