Je vlastně poměrně obtížné naroubovat na ukrajinské události skutečný ideologický spor. O jakou ideologii by vlastně mělo jít? Nejčastěji jde o boj proti fašismu, který ovládl Ukrajinu. To je těžké obhájit. Fašismus je zpátečnické a antikapitalistické hnutí a nezdá se, že by něco z toho vzkvétalo v Kyjevě výrazněji než jinde. Občas se objevují symboly ukrajinského nacionalismu a dokonce nacizmu, které jsou ukázkou rostoucího šovinismu v celé oblasti. V tomto se Kyjev a Moskva nijak zvlášť neliší. Připomeňme si, že významný kremelský politolog Alexandr Dugin je obdivovatelem SS a na hajlující pomatence člověk narazí po celé jihovýchodní Evropě.
Reálně se ale mezi Ukrajinou, Ruskem a Západem nehraje o ideologii. Existují spory, ale rozhodně nejde o spor mezi kapitalismem, socialismem a fašismem. Všechny zainteresované strany se hlásí ke kapitalismu s nějakou formou demokracie.
Jak to tenkrát bylo
Kritici Evropské unie mají v něčem pravdu. Evropská komise a vláda Viktora Janukovyče měly sice plné právo svobodně jednat o asociační dohodě, měly také ale předvídat reakci Kremlu. Janukovyč udělal svou životní chybu, chtěl totiž to nejlepší z obou světů. Vyhlídku vstupu do EU a zároveň dobré vztahy s Putinem. V ukrajinské veřejnosti tak vytvořil silné a nerealistické očekávání modernizace země a integrace se západem, které nebudou mít žádné náklady. Následující události jsou poměrně dobře známé.
Janukovyč pod Putinovým tlakem předvedl náhlý obrat na východ. Tím ovšem nedostál očekávání ukrajinské veřejnosti a vyvolal masové demonstrace. Jeho vláda situaci nezvládla, provedla zbrklé omezení občanských práv a dopustila násilné potlačování demonstrací, které si vyžádalo mnoho obětí na životech. Část veřejnosti se silně radikalizovala. Janukovyče nezachránil ani příslib zásadních politických změn vyjednaný v únoru 2014. Proběhl násilný puč, během kterého Janukovyč uprchl ze země a definitivně tak vyklidil pozice.
Reakcí Ruska bylo zabrání Krymu a podpora povstání na východě Ukrajiny. Důvody mohou být samozřejmě humanitární, ale vzhledem k tomu, že situaci obyvatel Donbasu zhoršila právě válka, je hlavní cíl zřejmě prozaičtější – vytvoření pozemního spojení mezi Ruskem ovládaným územím a Krymem.
Toto dobrodružství se Rusku zřejmě nevyplatí. Kyjev se Kremlu vzdaluje více a více. Někteří ukrajinští politici krom členství v EU začínají hovořit i o NATO, což bylo donedávna nemyslitelné. Putin na svou zemi navíc přivolal západní sankce, které výrazně omezily schopnost Ruska vypořádat se s náhlou měnovou krizí a hospodářským propadem. Ruské protisankce pouze efekt sankcí zesilují.
A co dál
Je zřejmé, že situace na Ukrajině je výsledkem sporu dvou odlišných doktrín. Smyslem těchto doktrín není faktický popis situace, ale vyjádření politického programu pro udržení stability. Na jedné straně je evropská doktrína. Ta nám říká, že poválečný stav Evropy nesmí být měněn vnější silou a je udržován pomocí politické a ekonomické integrace. Stav rozdělení na východní a západní Evropu (a Německo) byl pouze přechodnou situací. Spojené státy jsou brány jako praktický garant této doktríny.
Na druhé straně je Putinova doktrína, kterou můžeme po vzoru Monroeovy doktríny shrnout jako jako heslo „Euroasie Euroasiatům.“ Euroasií se v tomto případě myslí v podstatě země bývalého Sovětského svazu bez Pobaltí. Důsledné plnění doktríny se však zatím nedaří. Euroasijská unie sice vznikla, ale už má své problémy. Proti Kremlu se bouří Bělorusko. Kyrgyzstán a Arménie mnoho nepřinášejí a hlavní klenot do sbírky – Ukrajina, je nyní ztracený díky opožděné a zároveň přehnané reakci.
Ani do jedné z těchto doktrín nepasuje prezidentem Zemanem navržená finlandizace, kterou vysvětluje jako most mezi západem a východem. Problém je, že Ukrajina není Finsko a takový přístup porušuje obě doktríny. Evropa by se musela smířit jak s tím, že Rusku dovolila přemalovat ukrajinské hranice, tak s tím, že má Rusko právo veta ohledně členství v západních organizacích. Rusko by se muselo smířit s tím, že významný „euroasijský“ stát se může vzbouřit proti jeho doktríně a odmítnout účast na jeho projektech.
Taková situace ale může být alespoň na nějaký čas stabilní, pokud se projeví dobrá vůle. Oběma stranám může totiž nabídnout rozumnou ústupovou strategii. Dříve nebo později se ale nejspíš někdo pokusí kompromis porušit. Důležité jsou i ambice ukrajinských politiků. Ti zřejmě budou chtít díky dění v posledním roce tak jako tak větší integraci s Evropou.
Jistě si lze představit i v dlouhém období i radikálnější řešení, kdy by například vystupovala suverénnější EU se svou vlastní armádou a zahraniční politikou. Takové řešení by mohlo podobnou krizi nejen vyřešit, ale především jí i předejít. Tento směr má však mnoho problémů a ze současného pohledu je málo realistický.