Tady prostě nejde o podstatu komunistického režimu. Šlo bezesporu o zločinnou diktaturu. Nejde ani o chování příslušníků té či oné armády a kontroverzní rozhodnutí jejích velitelů. Jde o zřejmý fakt, že obyvatelé Čech a Slovenska cítili příchod spojenců a tedy především Rudé armády jako návrat svobody. Národy se mohly po šesti mizerných letech opět nadechnout, byť v rámci omezené „košické“ demokracie.
Nebyli jsme tedy dobyti. Proč to tedy pan Klvaňa říká? Doba je zjitřená a Evropa se učí žít s agresivním Ruskem. Moskva v posledních letech ohrožuje okolní státy. Dva napadla a vůči Evropské unii je poměrně nepřátelská. To je situace, kterou se musíme naučit přijmout a řešit. Nepomůže nám ale, pokud budeme Rusko vidět jako Říši zla, kterou je třeba porazit. Přesně to Tomáš Klvaňa dělá a jeho výrok o dobytí Rudou armádou je toho součástí.
Rusku se díky jeho velikosti zřejmě nikdy nepodaří zapojit se do evropské integrace. To ale neznamená, že musí být jejím nepřítelem. Zřejmě je příliš očekávat, že Rusko nebude nikdy mít touhu být mocností nebo alespoň lídrem v rámci regionu. To je potřeba, kterou musíme pochopit.
Rusko bude vždy sousedem Evropské unie. Můžeme si myslet, že ho porazíme v nějaké ekonomické či skutečné válce, tím ale nezmizí. Skutečná cesta, jak sním mít korektní vztahy, je podpořit jeho co největší zapojení do mezinárodních struktur a tím i posílit jeho zodpovědnost za stav světa. Omezit jeho současné solitérství. Je potřeba vnímat ho nikoliv jako temné impérium, ale jako stát se skutečnými problémy a ambicemi. Stejně tak musíme požadovat, aby i ono takto přistupovalo k ostatním zemím.