Vlády a velké části opozice v různých zemích Evropy se po nějaké době opět shodly na něčem zásadním. Odmítají podíl svých zemí na nouzovém plánu přijetí uprchlíků ze severní Afriky. Zdá se, že rizika a námaha s tím spojená jsou pro politiky příliš vysoké náklady.
Je zřejmé, že přijetím těchto uprchlíků Unie zároveň přijímá i určité nebezpečí a že jí to bude něco stát. Je také zřejmé, že se šance chytí i různí dobrodruzi a nebezpečná individua. S tím je nutné počítat. Říci rezolutní ne plánu na rozdělení uprchlíků znamená také říci něco jiného a závažného.
Buďto že chci, aby se o společný problém s africkými běženci přicházejícími přes Libyi a Středozemní moře postaral někdo jiný. Anebo říci, že tyto lidi nemá Evropa vůbec přijímat. Tedy v podstatě požadovat, aby ještě než se dotknou italského pobřeží, byli zastavováni a vraceni zpět. Pro mnohé půjde o konečné řešení.
Opatrnost je vždy namístě, ale nelze se problému vyhnout, když už jsme v něm až po kolena. Neřešíme teoretickou otázku, ti lidé jsou již tady a falešné morality a úprky do co by, kdyby scénářů nepomáhají.
Je jednoduché říci, že cizí lidé mezi nás nepatří. Že problém má řešit někdo jiný. Že si má uprchlíky vzít domů ten, kdo o ně stojí. A jak lépe by svět fungoval, kdyby nebylo všelijakých revolucí. To je pohodlný způsob, jak utéct z debaty do říše nereality a minulosti. Jednoduchá cesta, jak přehlédnout katastrofu i když nám její oběti klepou na dveře.